Obsah

Pohořelická tvrz

 


Po skončení pustošivé války proti uherskému králi Matyáši zůstal statek Podhradí zpoloviny vylidněný a nevíme ani, kde bylo sídlo majitele Jana Housete. Ještě r. 1480 se připomíná podhradský pán Jan House spolu se synem Mikulášem,ale ten asi brzy zemřel,protože už r. 1482 Jan House zajistil právo na svůj majetek příbuznému Jiříkovi z Kateřinic.

Ten se po Janově brzké smrti ujal dědictví a r. 1488 a 1492 se připomíná jako majitel zdejšího statku. Avšak Jiříkovi synové Bernart,Bohuš a Václav z Kateřinic postoupili intabulací r. 1501 vsi Pohořelice ,Oldřichovice a Komárov (spolu s pěti zpustlými osadami) bratřím Janu, Smilovi, Zikmundovi,Vilémovi a Jindřichovi z Kunštátu. Ale ti zakrátko prodali statek Janu Onšíkovi z Bélkovic (intabulace 1508 ) . Při těchto vlastnických převodech nikde nečteme o tvrzi ,či nějakém sídle a nevíme tedy,kde majitelé vlastně bydleli ( snad užívali pořád onen dům ,připomínaný r. 1464 ).

Po dosti rychlém střídání majitelů se poměry na statku konečně ustálily.Jan Onšík z Bělkovic a jeho potomci se tu udrželi po tři generace a dovídáme se už také,že jejich sídlem zde byla tvrz v Pohořelicích. Jan Onšík z Bělkovic nebyl zpočátku zrovna majetný.Původně držel jen část Nezdenic a pusté Městkovsko u Bojkovic.Tento majetek brzy prodal (int.1493 ) a náhradou získal hned v té době ves Kaňovice ( int.1493 ) na nedalekém Luhačovicku.Přechodně vlastnil tvrz a ves Velký Ořechov (asi mezi r. 1500 - r. 1512 ) a trvalým ziskem byla koupě pohořelického statku (int. 1508 ).Zároveň mu v té době patřily i Bílovice u Uherského Hradiště .

Jak je vidět ,byl Jan Onšík přičinlivým hospodářem a dovedl nahromadit pěkný majetek.Možná mu k vzestupu pomohla i služba u pánů z Landštejna,u kterých byl kolem r. 1501 úředníkem na jejich velkém světlovském panství. Janovy statky Kaňovice,Bílovice a Pohořelice ,zůstaly pak v rukou jeho potomků až do vymření rodu koncem 16.století.

Zemská berní registra z r. 1516 dovolují učinit si představu rozsahu Onšíkova majetku. Na pohořelickém statku bylo vvve všech vesnicích (Pohořelice, Oldřichovice, Komárov ) celkem 44 poddanských usedlostí. Bílovice vykazovaly 28 poddanských usedlostí a Kaňovice jich měly jen 8 poddanských usedlostí.

Pohořelice byly tedy největší z těchto tří statků a Jan Onšík se na nich trvale usídlil.Už v r. 1512 se psal jako Jan Onšík z Bělkovic a z Pohořelic, a že zde skutečně taky bydlel,se dozvídáme z jednoho soudního sporu.Někdy r. 1510 nebo 1511 se Janův syn Jiřík zapletl do těžkého konfliktu s Burjanem z Vlčnova. Vypověděl mu nepřátelství a při vzájemných potyčkách se ukrýval u svého otce, a to právě v Pohořelicích. Spor nakonec přerostl v krvavé drama a mladý Jiřík Onšík byl zabit.Z těchto zpráv je zřejmé,že Jan Onšík měl kolem r. 1510 v Pohořelicích stálé obydlí a byla to nepochybně už zdejší tvrz doložená pak výslovně r. 1524. Jan Onšík z Bělkovic zemřel někdy na přelomu r. 1521 a 1522 a všechen majetek dědili jeho synové Anýz, Petr a Dalibor.Ti se zanedlouho dohodli ( asi r. 1523 či 1524 ) a podle dílčích cedulí připadl pohořelický statek se zdejší tvrzí prostřednímu bratru Petrovi, zatímco Anýz a Dalibor převzali Bílovice a Kaňovice. Petr Onšík nezůstal dlouho pánem na Pohořelicích.Na jaře r. 1525 se vypravil do války proti Turkům a z ní se už nevrátil.V Budíně stačil ještě sepsat testament (19.3.1525),kterým odkázal Pohořelice bratru Daliborovi. Dalibor Onšík z Bělkovic skutečně Pohořelice převzal (držel je už na podzim 1526) a kromě nich pak byly v jeho rukou i sousední Březolupy, i když jen dočasně a pouze zástavním právem (kolem r. 1538).

O hospodaření na pohořelickém statku se dovídáme tolik,že Dalibor ( anebo snad jeho stejnojemnný syn ),zřídil někde u Oldřichovic rybník a výměnou za zatopená místa dal Oldřichovickým usedlíkům náhradní pozemky. Naposledy slyšíme o Daliborovi r. 1546,jeho vdova Alžběta Obešlíková z Lipultovic žila ještě r. 1568. Potom vládl na Pohořelicích Petr Onšík z Bělkovic, nepochybně Daliborův syn,který se tu připomíná z r. 1559 a r. 1570.Petra vystřídal jeho bratr Dalibor Sezima Onšík z Bělkovic,jenž držel Pohořelice r. 1572,ale zakrátko pak zemřel,neboť už r. 1574 spravovala statek jeho sestra Voršila. A brzy nato následovalo definitivní dořešení vlastnických poměrů,když dohodou z r. 1575 převzaly od Voršily Onšíkové pohořelický statek její dvě sestry Barbora a Alžběta,které ho nadále držely jako nedílné spoluvlastnictví. Na pohořelickém statku měly tehdy obě sestry dvě panská sídla. Na pohořelické tvrzi bylela Barbora,zatímco Alžběta obývala tvrz na Pěnkově,výslovně připomínanou r. 1579.

Pěnkovská tvrz,stojící spolu s dvorem v místech kdysi zpustlé vsi,byla dobře vybavena k bydlení,jak ukazuje zpráva,že po Alžbětině smrti tu bylo r. 1579 kromě jiných věcí i stříbrné a cínové nádobí a jiné vybavení šlechtické domácnosti,dále zásoby vína a zbroj pro 6 mužů. Alžběta Onšíková zemřela snad počátkem r.1579,ale její sestra a dědička Barbora si pěnkovskou polovinu pohořelického statku neponechala a hned r. 1579 prodala tvrz a dvůr Pěnkov s Oldřichovicemi a Komárovem Jakubu st.Vojskovi z Bogdunčovic. Nadále jí tak zůstala jen tvrz, dvůr a ves Pohořelice a na tento majetek přijala téhož r. 1579 za spoluvlastníka svého manžela Jakuba ml. Vojsku z Bogdunčovic.Prodejem Pěnkova r. 1579 se pohořelický statek rozpadl na dva samostatné majetkové objekty,které se pak až do r.1633 vyvíjely odděleně.

Vymezení pevných hranic mezi rozděleným statkem pohořelickým a pěnkovským se neobešlo bez komplikací,hlavně pokud šlo o sporné pomezní louky a pole nad Dalenkami v prostoru mezi Oldřichovicemi a Komárovem.Pohořelický pán Jakub ml.Vojska a majitel Jakub st.Vojska byli sice příbuzní (snad bratranci), ale když šlo o majetek,měli daleko k nějakým ohledům a ke slovu se dostaly i zbraně. Pohořelický Jakub ml. vpadl r.1582 se svými ozbrojenými lidmi na sporné pozemky a pobral tam dobytek a posečené obilí,dále také věznil v železech poddané z pěnkovského statku a proti sousedům neváhal při vzájemném konfliktu vypálit z ručnice. A pěnkovský Jakub st. Vojska nebyl také zrovna mírumilovný sousedem.Svým komárovským rybníkem zasahoval do pohořelických pozemků,pobral pohořelickým poddaným r.1583 a r. 1584 dříví,seno a dobytek atp.. Podobné rozmíšky nepřestávaly ani v pozdějších letech.

Jakub st. Vojska z Bogdunčovic,který r. 1579 koupil Pěnkov, se teprve před nedávnem přistěhoval ze Slezska na Moravu.Na sídlo v Količíně ( od r. 1575 ) a pak hlavně ve Veselí n.Mor.( od r. 1587 ). A navíc se hodně zdržoval v Olomouci a v Brně, kam byl vázán svými vysokými funkcemi ( byl biskupským prokurátorem a pak královským komorním prokurátorem ). Jakub st. Vojska zemřel v r. 1606,ale komplex jeho statků sestávající z Veselí n. Mor., Količína a Pěnkova zůstal pohromadě a přešel do rukou jeho příbuzného Petra Vojsky. Za stavovského povstání proti Habsburkům se Petr Vojska přidal ke vzbouřené šlechtě a působil r. 1619 jako komisař pro zabírání statků katolických vrchností v hradišťském kraji. Trestu se však už nedočkal,protože zemřel asi v r.1621 a tak následky za Petrovu účast v odboji nesli až jeho synové Fridrich a Karel. Konfiskační komise jim v roce 1624 zabrala největší účast jejich dědictví Veselí n. Mor. a oba bratři se pak mohli podělit už jen o malý zbytek původního otcova jmění. Fridrichovi připadl Količín a mladší Karel dostal Pěnkov. Karel Vojska z Bogdunčovic tu zůstal jen pár let a v r. 1629 prodal dvůr Pěnkov s Oldřichovicemi a Komárovem Fridrichu Kolkrejterovi.Ten koupil o čtyři roky později také Pohořelice a oba dočasně oddělené statky se tak opět spojily.

Pohořelice patřily od r. 1579 společně Barboře Onšíkové a jejímu muži Jakubu ml. Vojskovi z Bogdunčovic.Když pak Jakub ml. zemřel někdy na přelomu r. 1590 a 1591,převzal Pohořelice jeho bratr Jiří.Ten ale zemřel už asi v r. 1593 a statek zdědili jeho sirotci. Z nich syn Jan ml.Vojska dosáhl plnoletosti v r. 1596 a ujal se Pohořelic.Na rozdíl od Pěnkova,kam majitelé zajížděli asi jen zřídka,bylo na pohořelické tvrzi rušněji, protože tato větev Vojsků zde trvale bydlela. Jan ml. Vojska sídlil na pohořelické tvrzi až do konce života a spravoval skromný majetek sestávající pouze ze vsi a dvora v Pohořelicích. Ani on se nevyhnul rozepřím se svým pěnkovským sousedem Petrem Vojskou,kterému r. 1608 zajímal poddané z Oldřichovic a Komárova apod..Jako ostatní Vojskové,byl i Jan ml.nekatolíkem,ale proti habsburského povstání se asi nezúčastnil.Máme o něm zprávy ještě z r. 1619 a 1622,ale r. 1624 už byl mrtev. Kdo byl po něm držitelem Pohořelic není zcela jasné, a snad to byla Janova sestra Barbora (přípomíná r. 1629) . Řádnou správu statku tehdy komplikovaly velké dluhy,takže nakonec r. 1633 byly Pohořelice soudně přiděleny ručiteli Vojskových dluhů Benediktu Palaštinu z Kesejova. Ten však neměl zájem o malý a odlehlý statek (sám sídlil na Slavičíně) a tak hned v r. 1633 prodal tvrz ,dvůr a ves Pohořelice Fridrichu Kolkrejterovi. Tím,že Fridrich Kolkrejter koupil r. 1629 Pěnkov a vzápětí r. 1633 také Pohořelice,obnovila se opět celistvost statku z doby před r. 1579. Jinak ale hospodařil tento šlechtic dost špatně.Ze značného dědictví po otci prodal napřed Bánov ( r. 1630 ) a potom i Nezdenice ( r. 1637 ),takže Pohořelice zůstaly jeho jediným majetkem,který držel společně se svou manželkou Annou Eliškou Kobylkovou z Kobylího.

Fridrich Kolkrejter projevoval úsilí obnovit na zanedbaném pohořelickém statku soustavnější hospodaření a také nechal trochu opravit kostel sv.Jiljí stojící v místech kdysi zpustlého Podhradí .Když pak Fridrich někdy na jaře 1639 zemřel, zůstala po něm dcera Apolonie,ale pohořelický statek zůstal ve vlastnictví vdovy Anny Elišky Kolkrejterové,která se zanedlouho znovu provdala za Benedikta Palaštího z Kesejova. A přežila i tohoto druhého manžela,který jí testamentem r.1644 odkázal svůj statek Slavičín .Ale přesto nebyly majetkové poměry Anny Elišky zrovna příznivé.Zadlužený Slavičín musela velmi brzy prodat a když pak někdy před r. 1648 zemřela,zůstaly její dceři Apolonii Kolkrejterové jen Pohořelice. Ale ani tento statek se dosud nezbavil kletby vysokého zadlužení a navíc byl nyní ,v samém závěru třicetileté války, postižen válečnými útrapami. Apolonie Kolkrejterová,provdaná od r. 1648 za ryt. Václava Bernarta Bartodějského ,neměla asi moc chuti zvelebovat své dosti problematické dědictví a když se našel v osobě bar. Gabriela Serényiho vážný zájemce ,prodala mu už v březnu 1650 pohořelický statek.Kupec nezaplatil Bartodějské ani groš, protože celá kupní cena byla určena na úhradu dluhů váznoucích na Pohořelicích. Gabriel Serényi si Pohořelice neponechal a r. 1654 je prodal svému zeti bar.Františku Horeckému,majiteli sousedních Březolup.Ve své hodnosti císařského rady,zemského soudce a hejtmana hradišťského kraje se tento pán často zdržoval ve svém domě v Uherském Hradišti a nebo ve zděděných Koryčanech. A patřil mu také zámek v Březolupech,takže pohořelickou tvrz nepotřeboval a ani jí nevěnoval pozornost.Zato se staral, asi i z titulu svých veřejných funkcí, o rekatolizaci na svých statcích a r. 1658 psal olomoucké konzistoři,že na pohořelickém statku je stále hodně kacířů (nekatolíků ) ,které se nedaří převést ke katolictví.Početní a zatvrzelí kacíři byli hlavně v Komárově. Nedovídáme se sice,jak se Františku Horeckému dařilo obracet své poddané na katolickou víru,ale víme,že jeho hospodaření na statcích neskončilo moc úspěšně,protože když zemřel, musela být za úhradu dluhů prodána značná část jeho majetku. Prodány byly také Pohořelice a statek nebyl zrovna v nejlepším stavu,soudě aspoň podle toho,že pěnkovsklý dvůr byl r.1667 úplně zpustlý.

V Pohořelicích tehdy byl vedle tvrze a dvora už i pivovar. Po smrti bar. Františka Horeckého r. 1665 spravovali majetek ve prospěch jeho dětí poručníci a od nich koupil bar. Attilio Offredi v únoru 1668 statky Březolupy,Pohořelice,dům v Uherském Hradišti a půl Zborovic. Bar. Attilio Offredi měl nějaké statky v rodné Itálii,ale většího majetku se domohl díky úspěšné kariéře ve vojenských službách Habsburků.Za statečnost v bojích proti Turkům v Sedmihradsku dostal od císaře zlatý řetěz,v hodnostech postoupil pak až na plukovníka a byl jmenován vojenským velitelem v Uherském Hradišti,které tehdy sloužilo jako pevnost.Vojenská dráha přivedla Offrediho ze Sedmihrad a pak asi přes Slezsko až na Moravu,která se stala jeho druhým domovem.Kromě služby ve vysoké vojenské funkci ho k Moravě pevněji připoutaly také jeho tři sňatky s členkami domácích šlechtických rodů. Po své první ženě Marii Maxmiliáně Sokolovské ze Sokolova mu připadla polovina Zborovic,podruhé se oženil s hraběnkou Juditou Serényi, dcerou moravského zemského hejtmana ( a bývalého pohořelického pána),a konečně třetí sňatek uzavřel s baronkou Janou Barborou Petřvaldskou ,vdovou po bar. Mikuláši Forgačovi.Tento italský důstojník se brzy projevil i jako cílevědomý hospodář,který začal hodně investovat do hospodaření na zakoupených statcích. Pozorujeme to zejména na pohořelickém statku,kde nechal znovu vybudovat pěnkovský dvůr,nakupoval dobytek a byl to nepochybně on, kdo nechal zřídit nové ovčíny v Pohořelicích a na Pěnkově. Po čtyřech letech jeho hodpodaření byly podle inventáře z r.1672 - dvory v Pohořelicích a Pěnkově dobře vybaveny dobytkem a v obou ovčínech bylo 349 ovcí.V provozu byl i pohořelický pivovar.

Stranou pozornosti zůstávala za Offrediho jen pohořelická tvrz, protože nemohla konkurovat zámku v Březolupech.Zůstavala zpustlá a neobydlená a r. 1672 sloužila už jen k uskladnění sladu a obilí. Bar.Attilio Offredi zemřel počátkem r.1672 a jmění dědili jeho tři synové František,Karel a Attilio. Nejstarší František žil trvale v Itálii (r. 1687 byl kanovníkem v Cremoně) a Karel odešel také do Itálie na vychování k strýci Janu Pavlovi Offredimu. Své moravské statky mladí dědicové zanedlouho zcizili - nejprve prodali své matce r.1673 Pohořelice a potom r. 1687 následoval prodej Březolup a domu v Uherském Hradišti ( kupcem byl syn jejich matky z prvního manželství bar. Jiří Bedřich Forgač ). Bar. Jana Barbora Offredi,která v dubnu 1673 koupila Pohořelice od svých synů,měla v úmyslu usadit se tu natrvalo. Pohořelická tvrz jí však sotva mohla poskytnout přístřeší, protože už byla ve velmi špatném stavu.Zdá se,že naposled v ní trvale bydleli Kolkrejterové ,ale za dalších majitelů už ztrácela svou obytnou funkci.Apolonie Bartodějská (1648 - 1650 ) se tu asi sotva zdržovala,Gabriel Serényi ( 1650 - 1654 ) měl na svých panstvích několik mnohem lepších sídel a konečně v letech 1654 - 1673, kdy za Horeckého a Offrediho měly Pohořelice společné osudy s Březolupy,byl sídlem majitelů březolupský zámek.

A tak pohořelická tvrz,po několik desetiletí neobydlená, pustla a upadala.Objekt označený r.1667 dosti neurčitě jako " panská obydli " ( "obrigkeith wohnung ") je v inventáři z r. 1672 zapsán jako "starosvětská tvrz " ( "alt vatterischer rittersitz ") sloužících už jen k uskladnění sladu a obilí. Stejně jako předešlí majitelé ,ani Jana Barbora Offredi už o starou tvrz nestála,nechala ji opuštěnou a k bydlení si nechala v Pohořelicích zbudovat nové sídlo. Poprvé se o něm dovídáme z majitelčina dopisu,kterým v únoru 1680 žádá olomouckou konzistoř o povolení domácí kaple.Přitom píše, že má v Pohořelicích nově vystavené "malé obydli " ( "kleine wohnung "),které pak na jiném místě označuje jako nově postavený malý dům ( "neu erbaute heussl ").

V jiných dokumentech je tento nový objekt označen r. 1680 jako " zámeček " ( " arcula "),r. 1689 se píše neurčitě o " panském sídle " ("herrn sitz") a r. 1698 čteme opět označení "zámeček" ("schlossl").Ze všech těchto zpráv vyrozumíme,že za Jany Barbory Offredi byl v Pohořelicích vybudován mezi r. 1673 a 1680 nevelký, prostý zámeček sloužící k trvalému bydlení zdejších majitelů.

Baronka Jana Barbora Offredi svého nového sídla moc neužila, protože r.1689 prodala pohořelický statek svému synovi z prvního manželství bar. Františku Leopoldu Forgačovi.Ten se na pohořelickém zámečku na pár let usadil s celou rodinou,ale když r. 1694 zdědil po svém starším bratru Jiřím Bedřichovi Březolupy, přestěhoval se na tamní zámek (vzal tam i ssvou matku janu Barboru Offredi,která v březolupech zemřela r. 1700). František Leopold Forgač pak r. 1698 prodal Pohořelice hraběti Františku Karlovi Lichtenštejn - Kastelkornovi,majiteli sousedních Malenovic a tím skončila samostatnost pohořelického statku, který se stal součástí malenovického panství.

Pohořelický zámeček vystavěný kolem r. 1680 sloužil jen velmi krátce svému účelu. Po připojení k malenovickému panství r. 1698 v něm už neměl kdo bydlet,protože vrchnost sídlila na malenovickém hradě,který tehdy procházel velkorysou přestavbou.

Co bylo v pohořeliockém zámku lepšího,nechali páni převézt do Malenovic,kde měl na hradě hejtman malenovického panství r. 1707 tyto věci z Pohořelic :

1 stůl,další 3 velké ,dlouhé stoly,postel, 28 obrazů (poetické obrazy a krajiny") a také oltář.

O dalším využití pohořelického zámečku se nedovídáme už nic určitého.