Obsah

Zámek v Pohořelicích


Po připojení k malenovickému panství r. 1698 ztratily Pohořelice svůj dosavadní význam a jen zdejší offrediovský zámeček připomínal,že tu dříve sídlivala vrchnost. Situace se však změnila r. 1724. Tehdy bylo malenovické panství rozděleno mezi dva bratry a pohořelický statek ve svém původním rozsahu (Pohořelice,Oldřichovice,Komárov) se stal majetkem hr. Jakuba Arnošta Lichtenštejn-Kastelkorna. Tento vysoký prelát rychle postupoval v církevní hierarchii a ač byl poután ke svým biskupským sídlům v Sekově (1728), Olomouci (1738) a Salcburku (1745) přece jen potřeboval sídlo k občasným pobytům i v Pohořelicích,když se r. 1724 staly opět samostatným statkem ( z rodových statků držel Jakub Arnošt ještě také zámek a statek Bílou Vodu ve Slezsku). Bohužel nám zatím chybějí zprávy o objektu,který tehdy v Pohořelicích sloužil majiteli k bydlení.

O Jakubu Arnoštovi víme, že v Pohořelicích nechal vybudovat kostel s. Jana Nepomuckého (r. 1733 a 1734 získal povolení ke stavbě,r. 1739 byl kostel hotov a r. 1740 vysvěcen),ale zatím nejsou doklady o tom,že by kromě této působivé barokní dominanty tehdy v Pohořelicích snad vznikla i jiná (obytná) stavba.

Nezbývá ,než se dohadovat,že biskup Jakub Arnošt Lichtenštejn-Kastelkorn si pro pobyt v Pohořelicích nechal upravit snad některý ze zdejších starších panských objektů (nejspíš se k tomu mohl hodit offrediovský zámeček ). Po smrti svého bratra Maxmiliána Rudolfa r. 1739 zdědil biskup Jakub Arnošt malenovické panství a tím skončila po patnácti letech existence samostatného pohořelického statku,který nyní definitivně splynul s malenovickým panstvím. Hlavním sídlem vrchnosti na opět sceleném majetku byl ovšem malenovický hrad,jehož zvelebování věnoval péči nejen Jakub Arnošt Lichtenštejn-Kastelkorn,ale i jeho dědic,hrabě Karel Ota Salm - Neuburk.

Avšak přesto pohořelické sídlo ani po sloučení s Malenovicemi r.1739 nezaniklo a bylo udržováno v obyvatelném stavu. Nemáme sice o něm skoro žádné zprávy,kromě zmínky z r. 1754, hovoříce o pohořelické "panské obytné budově " (herrschafft. vohn-gebau),ale jsou tu některé nepřímé doklady. Soudobé matriční zápisy totiž v dosti souvislé řadě zaznamenávají osoby patřící nepochybně k personálu,jehož úkolem bylo pečovat o pohořelické sídlo a přilehlou panskou zahradu - park:

qaestor 1746 ,cellarius a cellaria 1746,1753,1755,1757.

Officialis 1757,1759,1760,1761,1762,1763,

cubicularius 1763,1767 a hortulanus 1757.

Z toho je zřejmé,že panské sídlo v Pohořelicích obývané Jakubem Arnoštem Lichtenštejn-Kastelkornem ( někdy po r.1724) tu existovalo i za jeho nástupců. A význam zdejšího panského obydlí ještě vzrostl po smrti hraběte Karla Oty Salm-Neuburka r. 1766,když majitelem malenovického panství se stal jeho syn Karel Vincenc.Ten stále více opomíjel hlavní sídlo na malenovickém hradě a zdržoval se častěji v Pohořelicích ,kde je jeho přítomnost doložena dost často už od roku 1769.

Dosavadní nevelké obydlí nepochybně přestalo dostačovat častějším pobytům tohoto majitele a podle všeho to byl právě hrabě Karel Vincenc Salm-Neuburk,kdo přikročil v Pohořelicích k výstavbě většího sídla.

Svědčí o tom inventář z r. 1785,ve kterém se dočítáme, že po smrti Karla Vincence Salm-Neuburka byly v Pohořelicích dokonce dva objekty dobře vybavené k bydlení majitele. Jednak je tu podrobný popis větší zámecké budovy obsahující ve dvou podlažích celkem 25 místností , a vedle tohoto zámku se pak uvádí ještě jeden, menší objekt tzv. "pivovar",který v rozporu se svým označením obsahoval 5 místností velmi pohodlně zařízených k bydlení vrchnosti.

Skoupé prameny bohužel nedovolují objasnit vzájemný vztah obou těchto budov,neboť suché zmínky střídavě označují pohořelické sídlo v době Karla Vincence těmito pojmy: 1769 zámek,1772 zámek nebo zámeček,1774 zámeček,1776 zámek, 1783 zámek.Tady ovšem vzrůstají naše rozpaky,protože není jasné, který z oněch dvou objektů doložených r. 1785 se těmito pojmy vlastně míní.Situaci lze vyložit patrně tak,že Karel Vincenc Salm-Neuburk původně v Pohořelicích obýval dosavadní nevelké sídlo sloužící tu už jeho předchůdcům (nepochybně od doby Jakuba Arnošta Lichtenštejn-Kastelkorna).A vedle něj tu nechal zbudovat zámek,který byl v době jeho smrti snad těsně po dokončení,neboť starší sídlo ("pivovar") nebylo r. 1785 ještě opuštěno a jeho vybavení mělo stále ještě vysoký standard bydlení.Jak se zdá, byl nový zámek budován někdy v 70. letech 18. století a nepochybně stál již r. 1783,kdy v něm zemřela hr. Josefa Salm-Neuburková, druhá manželka Karla Vincence. Kolem zámku se prostíral park, který zde byl ostatně udržován už od dřívějška. Připomeňme ještě, že do stavby nového zámku byl snad pojat některý starší objekt,jak by tomu mohly nasvědčovat zřetelné nepravidelnosti v půdorysu zámecké budovy.

Zámek nezůstal v té době,jak jej zanechal Karel Vincenc Salm-Neubur,ale pozdější úpravy,hlavně v 19.století , poněkud pozměnily jeho podobu a daly mu dnešní prosté formy. Zbývá ještě dodat, že F. J. Schwoy ve svém místopisu Moravy z r. 1786 připomíná,že v Pohořelicích je starý zámek ( ein altes Schlass), ale v dalším popisu jen o pár let mladším z r. 1793 už píše o prostorném zámku vybudovaném prý Jakubem Arnoštem Lichtenštejn- Kastelkornem,který je obklopen pěkným parkem.

Obě informace jsou jen povšechné a navíc vzniká dojem, že je tu řeč o dvou různých objektech,z nichž teprve onen druhý " prostorný zámek ",můžeme asi ztotožnit s dnešní budovou. Schwoy udává jak o stavebníka dnešního zámku Jakuba Arnošta Lichtenštejn-Kastelkorna, ale nevíme, odkud čerpal své informace.Sotva byl však osobně v Pohořelicích a opíral se zřejmě o zprávy z druhé ruky.Schwoyovo připsání výstavby dnešního zámku biskupu Lichtenštejn-Kastelkornovi se jeví jako málo pravděpodobné.

Pohořelický zámek,jak jej zachycuje inventář z r. 1785,byl vybaven veškerým pohodlím a spojoval se tu feudální přepych se zjemnělým vkusem rokokové doby.Ve dvou podlažích bylo 20 obytných místností,2 předsíně, místnost pro sloužící a 2 " komory ",z nichž jedna byla zařízena jako kuchyně. Některé panské komnaty byly tapetovány ( papírovými a brokátovými tapetami ) a například stěny kabinetu byly celé jakoby " vytapetovány " početnými mědirytinami.Přes sto jiných mědirytin bylo rozvěšeno v dalších komnatách,výzdobu zpestřovala třeba i mapa Čech či plány Paříže a Říma.Kromě toho na stěnách viselo několik desítek obrazů.

Mezi zařízením nacházíme kromě obvyklého vybavení i dražší kusy (vykládaný nábytek) a nebo moderní nábytek,jako byly taburety,pohovky atp. .Jedna místnost byla zařízena jako herna s kulečníkem.Atmosféru přepychu podtrhovaly drobnosti,jako třeba nádobí z vídeňského a saského porcelánu apod.. Tento útulný a moderní zámek nechal Karel Vincenc Salm-Neuburk zařídit v duchu životního stylu šlechty konce 18.století a učinil jej hlavním sídlem pro pobyt vrchnosti na malenovickém panství.A tak to zůstalo i v budoucnu,protože další majitelé se už nevrátili na malenovický hrad,ale trvale bydleli v pohořelickém zámku.

Karel Vincenc Salm-Neuburk zemřel v únoru 1784 a život na pohořelickém zámku načas utichl,protože v době nedospělosti jeho dcer bylo panství pod správou poručníka. Nejstarší dcera Arnoštka,provdaná za hraběte Lamberka tu sice i s manželem bydlela v době kolem r. 1795,ale při dědickém dělení r. 1797 připadlo malenovické panství nejmladší Antonii, provdané za hraběte Černína. Ta občas bydlívala na zdejším zámku,ale r.1804 prodala Malenovice i s Pohořelicemi hraběti Leopoldu ŠTERNBERKOVI.

Nový majitel vlastnil původně jen nevelké panství Žirovnici na Pelhřimovsku a tak nyní,když získal větší malenovický velkostatek,usadil se natrvalo na pohořelickém zámku.Proto bylo sídlo dobře udržováno a velká péče byla věnována i parku, kde kromě altánu (připomínaného už r. 1787 ) byl r.1810 také skleník a další velký skleník tu byl zřízen značným nákladem r. 1839. Ve stavebních účtech z první poloviny 19.století čteme pradileně o údržbě a opravách zámku,přilehlých stájí a kočárovny (1836) či jízdárny (1839).Z r. 1836 pocházejí záznamy o rozsáhlejších stavebních úpravách zámku,ale nedokážeme rozpoznat,zda právě toto byla snad akce,která dala zámku novější vzhled.

Tehdejší vzhled sídla přibližují zprávy topografa G.Wolného,který r. 1838 zaznamenává v Pohořelicích úhledný zámek obklopený nádherným anglickým parkem se skleníky.Zámek tehdy pravidelně ožíval ruchem,který sem přinášela rodina Šterneberků,když sem po skončení zimní vídeňské sezony přijížděla na letní pobyt. Spolu s rodinou majitele pobýval v Pohořelicích několik let také významný český učenec Jan Erazim Vocel (1802 - 1871 ), zakladatel české archeologie.

Osmadvacetiletý Vocel se r. 1830 stal vychovatelem synů Leopolda Šternberka ( 1770 - 1858 ) a spolu s rodinou pravidelně trávil letní pobyty v Pohořelicích anebo v zámcích v Kvasicích a Zdounkách,patřících Karolíně Lamberkové,dceři Leopolda Šternberka. V únoru 1835 zemřel nejmladší Vocelův svěřenec Alois Šternberk, když se ve Vídni nachladil na kluzišti.Tím sice skončilo Vocelovo vychovatelské působení u Šternberků,ale přece se tak nevzdálil,protože přijal místo vychovatele v rodině kněžny Rosiny Salm-Salmové,další dcery Leopolda Šternberka.

Měl tak i v dalších letech příležitost pobývat u Šternberků na Pohořelicích, a to až do konce své služby u Salmů r. 1839. Pobyty na Moravě nebyly ve Vocelově životě pouhou epizodou, ale výrazně formovaly osobnost budoucího významného českého vědce,který se právě v této době stále intenzivněji zapojoval do českého kulturního života. Vocel tu za svého působení navázal s rodinou Šternberků přátelské vztahy,které nepominuly ani později,po skončení jeho zaměstnaneckého poměru.

Pohořelice neztratily pro majitele přitažlivost, ani když v r. 1830 zdědil Leopold Šternberk po vymření starší rodové větve velká fideikomisní panství Častolovice a Zásmuky v Čechách. Pohořelický zámek zůstal i pak obvyklým sídlem majitelů a tak to zůstalo až do konce 19.století. Když r. 1858 zemřel Leopold Šternberk,převzal český fideikomis jeho nejstarší syn jaroslav ( 1809 - 1874 ) ,zatím co jihočeská Žirovnice a Malenovice s Pohořelicemi připadly druhorozenému Leopoldovi ( 1811 - 1899 ) . Ten se věnoval vojenské dráze,dosáhl hodnosti generála jízdy a polního maršálka a získal největší rakouské řády ( včetně řádu Zlatého rouna a řádu Marie Terezie). Po smrti staršího bratra Jarooslava r. 1874 zdědil i české fideikomisní statky,ale až do konce života dával přednost pobytu v Pohořelicích,kde nechal poblíž zámku vystavět malou kapli v novogotickém slohu.

Po smrti Leopolda Šternberka r. 1899 převzal české fideikomisní majetky i Malenovice jeho starší syn Leopold. Ten už ale sídlil většinou ve východočeských Častoloviccích a pohořelický zámek ztratil na řadu let své obyvatele.Zůstalo v něm sice všechno zařízení,ale objekt prakticky nebyl využíván. Setrvalo tu jen pár osob patřících k personálu zámku a parku. Klid osamělého sídla jen nakrátko přerušily události po vyhlášení samostatného Československa ,kdy při přesunu na Slovensko ( r. 1919 ) užívali část zámku důstojníci naší armády.

Po dlouhých letech byl zámek opět pravidelně obýván až od r. 1930,kdy se sem nastěhovali mladší synové Leopolda Šternberka JAROSLAV a FRANTIŠEK. Z nich Jaroslav tu zůstal už natrvalo,protože po otcově smrti r. 1937 se stal majitelem pohořelického zámku i malenovického velkostatku.Podle popisů zs 30.let našeho století bylo v zámku přes 20 obytných místností ( v přízemí bylo 9 obytných pokojů s příslušenstvím, v prvním patře bylo 12 místností). Elektřina a voda byly zavedeny jen v přízemí,které majitel trvale obýval,první patro bylo využíváno jen málo. V r. 1939 zničilo krupobití zámeckou střechu,která pak byla téhož roku opravena,ale až po dohodě s brněnským památkovým úřadem,který musel schválit náhradu původní taškové krytiny eternitem ( zámek byl při pozemkové reformě r. 1925 propuštěn Šternberkům ze záboru,avšak s podmínkou,že případné stavební úpravy se mohou provést až po souhlasu památkářů ).

Jaroslav ŠTERNBERK ženatý od r. 1939 s Marií GROŠOVOU, obýval trvale pohořelický zámek a zůstal zde i poté,kdy na jeho malenovický velkostatek uvalili němečtí okupanti r. 1942 vnucenou správu.

V květnu 1945 v průběhu osvobozovacích bojů vypukl na zámku požár, ale včas byl uhašen za pomoci občanů ukrývajích se tehdy v budově.Poškozená střecha byla opravena a zámek slopužil dále k bydlení Marii Šternberkové,vdově po Jaroslavu Šternberkovi zemřelém r. 1943.

Pohořelického zámku se nedotklo konfiskační řízení zahájené r.1945 na malenovickém velkostatku,protože Marie Šternberková byla české národnosti a na její majetek se nevztahoval konfiskační dekret z r. 1945. Na rozdíl od převážné většiny hradů a zámků zabraných už r. 1945 německé a maďarské šlechtě,byl vývoj v případě Pohořelic poněkud odlišný - likvidace velkostatkářského vlastnictví tu probíhala pozvolněji podle jednotlivých fází poválečných pozemkových reforem a samotný zámek s přilehlými pozemky zůstal v rukou původní majitelky až do června r. 1950.

Dosti spletitý proces konfiskace malenovického velkostatku byl ukončen usnesením Zemského národního výboru v Brně ze dne 4.9.1946,které vyňalo z konfiskace jednu čtvrtinu celého majetku ve prospěch Marie Šternberkové,která na tento díl prokázala své dědické nároky po zemřelém manželovi. Z tohoto titulu jí byl ponechán pohořelický zámek a kromě toho převzala na jaře r. 1947 část malenovického velkostatku o ploše 482 ha.Byly to převážně lesy (466 ha ), protože zěmědělská půda,mezi jiným také v katastru Pohořelic, byla už r. 1946 parcelována drobným nabyvatelům. Lesní majetek (polesí Chlum a Karlovice ve výměře 472 ha) byl podřízen už 16.3.1948 národní správě a vlastnický vztah k pozemkům se pak řešil ve dvou fázích pozemkových reforem.

V květnu 1948 tu byla zahájena revize první pozemkové reformy a podle dohody ze 7.10.1948 přešly skoro všechny lesy do vlastnictví státu.Majitelce zůstal zámek v Pohořelicích a 50 ha půdy,z toho asi 41 ha lesů (schváleno min.zemědělství 11.6.1949 ). A vzápětí pak následovalo provedení nové pozemkové reformy . Podle dohody ze 7.11.1949 (potvrzené výměrem JNV Gottwaldov z 21.11.1949 ) bylo cestou výkupu předáno do vlastnictví státu 41 ha lesů a majitelce ponechán pohořelický zámek a necelých 9 ha přilehlých pozemků (park,zahrady,ovocné sady). Spolu s postupným přebíráním pozemků velkostatku se už na jaře 1948 poprvé objevily i úvahy o převzetí zámku pro veřejné využití. Tehdy totiž MNV Pohořelice podal žádost ( 26.4.1948 ) o přidělení zámku,parku a sadů,ale svou žádost zakrátko stáhl ( 13.6.1948 ) a namísto zámku projevil zájem o jiný objekt (hostinec č.51 ). Zámek s přilehlými pozemky zůstával tedy i nadále vlastnictvím Marie Šternberkové a to až do léta 1950.

S novou naléhavostí byla otázka veřejného využití pohořelického zámku nastolena r. 1950.O objekt projevoval zájem například n.p. Jas Gottwaldov (velkoobchod obuvi ) a také ze strany Jednotného národního výboru v Gottwaldově byl v květnu 1950 vysloven požadavek vhodného využití. Nejvážnějším zájemcem byl Krajský národní výbor v Gottwaldově, jehož pracovníci si zámek prohlédli počátkem června 1950 se záměrem upravit jej pro krajskou politickou školu.V tomto smyslu se vzápětí uskutečnily potřebné kroky.Jednotný národní výbor v Gottwaldově svým usnesením ze 16.6.1950 (výměr 17.6.1950 ) podřídil zámek národní správě a hned 5.7.1950 pak ministerstvo zemědělství přidělilo celý objekt Krajskému národnímu výboru v Gottwaldově. Zástupce národní kulturní komise vytřídil 11.7.1950 ze zámeckého zařízení předměty kulturní hodnoty,které potom byly v srpnu 1951 převezeny do Buchlovic (část věcí si mohla odvézt M. Šternberková,zbytek byl prodán ve prospěch státu ).

Krajský národní výbor v Gottwaldově umístil v pohořelickém zámku krajskou politickou školu,ale ta zde zůstala jen pár let ( 1950 - 1953 ). Pak byl zámek krátce využíván pro krajské školení požárníků a několik místností ( v suterénu ) získalo JZD Pohořelice. O definitivním využití budovy bylo rozhodnuto r.1955. Na naléhavou žádost ministerstva zdravotnictví byla 31.8.1955 přidělena většina prostorů ( celé první patro a 2 místnosti v přízemí ) k umístění skladů zdravotnického materiálu. Tyto sklady pak spravoval n.p. Valašsko-slovácká Medika, později pod názvem Krajský sklad léčiv ( KÚNZ Brno ), resp. Zdravotnické zásobování.

Ostatní prostory zámku měly pestřejší osudy. V suterénu,kromě prostor JZD,získal v srpnu 1955 skladovací místnosti i Okresní svaz spotřebních družstev v Gottwaldově, a později,když odtud odešel Obchod ovocem a zeleninou,byly 1.11.1959 přiděleny tři suterénní místnosti družstvu Jednota, která tu zřídila provozovnu studené kuchyně. V roce 1963 navíc získala Jednota v suterénu ještě další místnosti,které dosud spravoval MNV Pohořelice ( holičství,ČSM ). V přízemí zámku užíval některé prostory MNV Pohořelice, když je získal od Krajského národního výboru v Gottwaldově administrativní dohodou 26.6.1956.Byly to z počátku jen 2 místnosti,a proto MNV vystoupil r. 1957 s dalšími požadavky a obrátil se na nadřízené orgány se záměrem využít zámek ( s přispěním n.p. Slaviamotor Napajedla ) pro širší kulturní potřeby obce.

Záměr se zdařil jen částečně.K přestěhování zdravotnických skladů nebylo nikde místa, ale podařilo se tehdy aspoň získat některé další místnosti v přízemí zámku pro činnost MNV a pro potřeby obce. V r. 1958 byly 3 místnosti upraveny pro mateřskou školu a později byla v zámku,kromě této školy a kanceláří MNV, také poradna pro matky s dětmi. Prostor tu dostala také organizace červeného kříže. V r. 1977 se mateřská škola ze zámku odstěhovala do nové budovy a uvolněné místnosti převzal MNV,který je využívá společně se složkami Národní fronty ( od r. 1980 do r. 1990 byly Pohořelice částí města Napajedel).

Zámecká budova sloužila od r. 1955 dvěma uživatelům - podniku zdravotnického zásobování a MNV Pohořelice ( od integrace r. 1980 MěstNV Napajedla) a na obou těchto uživatelích spočívala starost o provádění potřebných oprav a údržby,aby se objekt uchoval v dobrém stavu.

Podnik Zdravotnické zásobování figurující jako majitel objektu, investoval už r. 1961 peníze do oprav zámku a spolu s ním se na potřebných pracích podstatnou měrou podílel také MNV Pohořelice. V r. 1961 byla budova opravena na jižní a východní straně a r. 1972 pak následovala výměna střešní krytiny ( eternit byl nahrazen pozinkovaným plechem) a také úprava omítek na fasádě.Změny nastaly také v bezprostředním okolí zámecké budovy, zejména po úpravách provedených r. 1979 na prostranství mezi zámkem a návsí,které se rozšířilo po zbourání pivovaru (tehdy byl na toto prostranství přemístěn pomník padlým sovětským vojákům ).

Menší pozornost než zámku ,byla věnována přilehlému parku, který tvoří se zámeckou budovou přirozený celek. Park spolu s užitkovými pozemky v blízkosti zámku (zahradnictví, sad ) dostalo v říjnu 1951 JZD Pohořelice přidělen od Krajského národního výboru v Gottwaldově .Družstvo se však zajímalo jen o zemědělské pozemky a park zůstával bez potřebné péče. Značný rozruch pak způsobilo vykácení třiceti stromů v parku v r. 1959.Určité zlepšení nastalo až okolo r. 1960,kdy se projevovaly ze strany MNV zřetelnější snahy o uchování parku. Vedle nového oplocení ( r. 1960 ) aktivizoval MNV občany k brigádám při úklidu parku a podobných pracích. Park však nezadržitelně stárne a vedle občasného úklidu je třeba vynaložit soustavnější úsilí ,aby nezchátral a přičinit se o jeho obnovu.

Mohutnými korunami svých stromů vytváří tento park do dneška krásný rámec historické zámecké stavbě a je zároveň ozdobou celé obce. Stromy rostoucí po dlouhá desetiletí nesou v sobě neopakovatelnou atmosféru a symbolizují nezrušitelné spojení člověka a přírody. Tento park si zaslouží potřebnou péči,aby mohl svou krásou obohacovat i příští generace obyvatel Pohořelic.